Víkend 19. – 20. června byl pro dálkové plavce ve znamení olympijské kvalifikace na 10 kilometrů, která se z původního Japonska posunula na tradiční destinaci do portugalského Setubalu, který tuto důležitou akci hostil již v letech 2012 a 2016. Do Portugalska se vydala i naše čtveřice “Komeťáků” Alena Benešová, Vít Ingeduld (CZE), Tomáš Peciar (SVK) a Matěj Kozubek (CZE). Právě posledně jmenovaný Matěj Kozubek dokázal v nedělním mužském závodě vybojovat svoji letenku do Japonska a splnit si tak svůj cíl v podobě postupu na Olympijské hry v Tokiu. V náročném závodě dohmátl v těsném souboji, kde rozhodoval až fotofiniš, jako 12. a vybojoval si tak první postupové místo za evropský kontinent před švédským reprezentantem Sodemannem. Velká gratulace patří Matějovi a jeho trenérovi Pepovi Nalezenému.
Ve stejném závodě pak úspěšně bojovala dvojice Vít Ingeduld a Tomáš Peciar, kteří obsadili 30. a 31. místo. Kompletní rozhovor s Matějem Kozubkem si můžete přečíst na konci tohoto příspěvku.
OLYMPIJSKÁ KVALIFIKACE 10 KM MUŽI
Ženský závod proběl o den dřív a naší zástupkyní ve startovním poli byla Alena Benešová, která i přes velmi slibný začátek, kdy držela postupové pozice až do posledního kola, obsadila v kvalitní konkurenci 23. místo. Nakonec ji v tvrdém závodě na 10 kilometrů chyběl kousek k postupu do Japonska a to pouze dvě místa ji dělila od vytouženého cíle pro všechny sportovce. Pro oficiální stránky Českého plaveckého svazu uvedla Alena Benešová následující: „Bylo to těžké. Rány lítaly všude, kde to šlo, a dokonce si vezu monokl. Jsem trochu zklamaná, ale to k tomu patří. Zároveň jsem i ráda, že jsem se posunula, že jsem tu mohla závodit. Už jen reprezentovat na olympijské kvalifikaci je pro mě velkým okamžikem kariéry. Jsem hodně unavená. Doufám, že mi pomůže nějaký odpočinek. Moc děkuju panu trenérovi Vlčkovi. A vypadá to, že ještě nějaký pátek budu muset točit kilometry a pak to vyjde (smích).
OLYMPIJSKÁ KVALIFIKACE 10 KM ŽENY
Matěj Kozubek naváže v Tokiu na úspěšnou účast plavců Komety Brno v dálkovém plavání, kdy jsme mohli vidět olympijské starty Jany Pechanové v Pekingu, Londýně a Riu. Posledním mužským českým dálkovým plavcem na olympiádě byl v Pekingu 2008 Rostislav Vítek. Dálkové plavání na OH mělo svoji premiéru právě v Pekingu 2008.
Rozhovor s Matějem Kozubkem (zdroj: czechswimming.cz)
Poprvé budete členem olympijské výpravy. Jaký význam pro vás takový úspěch má?
Znamená to pro mě, že i po ne úplně vydařeném ME jsem si dokázal, že i v neoprenu se může závod povést a bude následovat ještě přibližně měsíc přípravy směřované k Tokiu. Je to určitě splněný sen. Po MS v Kwangdžu, kde jsem doplaval na 16. místě na 10 km jsem si začal věřit, že by se to mohlo povést a poslední 2 roky přípravy směřovaly právě k tomu dostat se do Tokia.
Jak závod z vašeho pohledu vypadal a jak dramatické byly závěrečné metry?
Teplota vody byla oficiálně naměřena 18,8 °C což znamenalo, že se v neoprenu plavat mohlo, ale nemuselo. V neoprenu, kromě jednoho Thajce, pak snad plavali všichni. Závod jsem rozjel pomaleji, protože když začnu moc rychle v neoprenu, tak mě hned „umřou“ ruce a už s tím nic neudělám. Pak jsem se postupně propracovával dopředu. Celý závod byl hodně bojovný, chvílemi mi přišlo, že jsme se víc mlátili, než že bychom se snažili plavat. Po průjezdu do posledního kola jsem si vjel na kraj balíku a jelo se mi tak dobře, že jsem se propracoval až na špičku skupiny, i když jeden Japonec snad plaval téměř celý závod s náskokem před balíkem. To bylo pro mě výhodné i z hlediska, že se mi většinou v neoprenu nedaří vyvinout až takovou rychlost do finiše. Pak už jsem se jen snažil nepropadnout se moc hluboko. Asi 100 metrů před cílem se přes naši skupinku čtyř plavců, kteří jsme spolu jeli již delší dobu vedle sebe, přehnala raketa v podobě tuniského plavce Oussamy Mellouliho. Nenechal jsem se tím moc rozhodit a v cíli jsem se snažil co nejdříve dohmátnout.
Těsně po závodě jste ale mezi postupujícími chyběl. Co se přihodilo?
Problém byl v tom, že brána v cíli nevzala můj čip a já se neobjevil hned ve výsledcích. Nebyli jsme si jisti, jak jsem úplně v té skupince dopadl, ale myslel jsem si, že bych neměl být poslední. Ve výsledcích, které vyhlásili asi po hodině přezkoumávání cílové kamery, jsem se objevil na poslední pozici ze skupiny, a tudíž na prvním nepostupovém místě. Došli jsme za technickým delegátem a hlavním rozhodčím a zeptali se, jestli nám neukážou záznam z cílové kamery, že máme pochyby o výsledcích. Ti byli ochotní a na záznamu, který nám ukázali, jsem ale nedoplaval poslední. Ukázalo se, že i švédský plavec Elliot Sodemann, který byl vyhlášen přede mnou, neměl čepici a rozhodčí si nás spletli. Proto si zavolali švédské trenéry, aby řekli, který plavec je jejich a ti identifikovali toho posledního doplavaného.
Vy jste byl nakonec po zásahu rozhodčích tím šťastným, ale jak novou skutečnost přijal Elliot Sodemann?
Byl jsem moc rád, že to vyšlo. Byli jsme připraveni podat i oficiální protest se složenou kaucí, ale nebylo to nakonec potřeba. Jen si nedokážu představit, jak těžké to pro švédského plavce muselo být, když mu všichni hodinu blahopřáli k tomu, že se na OH dostal a vyhlásili to i rozhodčí, a pak mu řekli, udělali jsme chybu a ty nejedeš. Mluvil jsem s ním v průběhu večera několikrát, a po tom, co z něj opadl ten největší smutek, jsme si i normálně promluvili, že si z toho až takovou hlavu nedělá. Říkal, že má čas a Paříž 2024 je za rohem a že ani jeden z nás za to, co provedli rozhodčí, nemůže, jen že z toho byl nejdřív dost vykolejený.
(zdroj foto: plavani.info)